Trek na Stewart Islandu

 1. DEN – WELCOME IN EDEN

Máme na rychlo sbaleno, detaily se dořeší na ostrově. Letadlo má půl hoďky zpoždění kvůli mlze. Zatím nejmenší letiště, co jsem kdy viděl. Následujících 10 dní bude sponzorovat 10 plechovek tuňáka(5 druhů), 5 paštik, 6 vařených vajec, 3 hnus čínský polívky, avokádo, cibule, česnek, müslityčky, čokolády, lékořicové tyčky, pytel oříšků s rozinkama, další oříšky, sušené datle, pytel cookies, 2 toastové chleby (po větším presu vypadají jak dvě jihočeské housky), sýr, kafe, čaj a mlíko v prášku (namíchá se z něj asi 3,5 l mlíka). To vše včetně spacáku jsem narval do 30 l batohu, takže o oblečení se moc zmiňovat nebudu, v hlavní roli bude MERINO a ostatní funkční oblečení.

 V určenou dobu nastupujeme spolu se 4 pasažéry do mikroletadýlka, je pro 6 osob + pilot. Sedíme v první dvouřadě, hned za pilotem a okukujeme všechny budíky a páčky co s nima pilot hýbe. Když přilétáme k ostrovu je docela mlha, ale pak se to roztáhne. Zakroužíme lehce nad ostrovem a bum na runway. Pilot to zvládnul bravurně. Z Invercargillu do Obanu (jediná osada na ostrově) jsme letěli 30 min., 130 km/h, v nadmořské výšce do 300 m.

Zajdeme do iSite koupit pasy na chaty a místní DOC officerka nám vysvětluje jednotlivé části treku. Zároveň nám ukazuje fotky, kde se lidi brodí bahnem místama až po zadek. Návleky sem nechal v ČR. Dále rozvodněné potoky přesahující půl metrem vody nad lávky. Pláže kde můžete jít jen při odlivu, jinak se musí pár hodin počkat nebo zvolit cestu vnitrozemím. A spoustu pasáží, kde se jde jen po kluzkých kořenech nebo stovky metrů bahnem. Taky nám nabízí k pronájmu za 100 NZD přístroj, který v případě nouze vyšle satelitní signál a zaměří nás a do 3 hodin přiletí vrtulník nebo přijede loď a vytáhne nás ze šlamastiky. Tak tohle neberem, máme přeci lékárničku a zdravej rozum. Vyplníme papíry s kontaktní osobou v ČR, kdyby něco. Jo a co předpověď? Následujících 7 dní by mělo jen pršet…sweet!

Před iSite dáváme ještě sváču vedle skupinky 2 holek a chlapíčka. Asi po 10 min se ozve „Jé slyším češtinu“. Jedna byla češka. Dali si 3-denní okruh (great walk) se stanem. Nám přitom v DOC řekli, že se musí spát na chatách….mohli jsme dohromady ušetřit 100 NZD, neva aspoň bude komfort. Dál z ním vypadne, že jí 3 dny stačily a že je to pořád to samý a že jí bolí nohy od těch schodů (nechápeme). Sweet again. Bye! Good luck! Razíme!

Na první chatu je to cca 4 hoďky, což přibližně dáváme.  Po pár km silnice sejdeme do buše, kterou otvírá brána ve tvaru ohromného řetězu, hned za ní se na nás sesypou stovky sandflies (malé mrchy, hrozně kouškou, něco jako tipky). Cesta střídavě protíná keře s kapradinama, palmama a různýma ohromnýma stromami s úseky, kdy se jde po pláži nebo přes lávky. Taky už víme co jsou to ty schody. Normální dřevěné schody a na úseku, který kopíruje great walk jich je slušná řádka. O ticho tu moc nezavadíte, celou cestu je ze všech stran slyšet ptačí zpěv, občas skřekot. Z místních poznám albatrosa, tučňáka, volavku, tui, papouška a zbytek nevim vo co de. Kvituju si úseky po pláži s bílým pískem a pestrobarevnou škálou mušlí, sem tam rozpáranej krab a lebka z ptáka. Těsně před chatou potkáváme srnku a kočku divokou. Na Port William Hut dorážíme v 9 p.m. Jsou tu ještě 4 volné postele a matrace překvapivě tlusté a příjemné. Taky jsou tu krbová kamna se dřívím, dva dřezy a tekoucí (dešťová) voda. Nemilé překupko je, že tu nesmíme nechat odpadky a budem je tahat 10 dní sebou. V DOC nám tvrdili přesný opak. Ještě že máme dohromady jen 21 konzerv rybiček a jednu konzeru špaget J. No nic, všichni už spí, čelovka slábne (svítila mi dva dny v baťohu), jdu taky. 

2. DEN – CO TO KUA JE? ANEB KOLIK BAHNA, TOLIK BLÁTA

Vstáváme dle plánu, ale odchod se nám od 2 hoďky protáhl. Nejsme moc dobří na ty ranní starty. Než proběhnou čajíky a kafíka, pokaždý přebalit batohy….a to nás dnes čeká 11 hod. trek. Po 10 min procházíme první bahenní pasáže. Ze začátku se to snažíme nějak řešit co nejvíce po kraji, ale po chvíli to vzdáváme a jdeme většinou napříč. Kolikrát se nohy zaboří do bahna, že ani boty nejsou vidět. Po pár hodinách, když trek vede po pláži se boty pro změnu obalí pískem. Počasí přeje, není sluníčko ani neprší. Přecházíme hodně houpacích provazových mostů pro jednu osobu, ale místo provazů jsou ocelová lana. Mijíme Bungaree Hut a míříme rovnou na další chatu. Po 10,5 hodinách přicházíme (spíš se plazíme) na Christmas Village Hut, kde jsou již zabydleni Matt (USA), Tomáš (CZ) a Simon (D). Simon je ještě mladej kluk, který přecenil svoje síly a tak zůstane dva dny relaxovat na chatě a poté se vrátí zpět do Obanu. S ostatníma se potkáme zas zítra na další chatě. Dávám večerní očistu – polévám se ešusem studené vody a mezitím mě užírají desítky sandflies úplně všude. V tu chvíli nevím co je horší, jestli ledová voda nebo sandflies. Asi sandflies! Na botách kilo bahna (ale nohy v suchu), záda bolí jak prase, situaci odlehčuje tuňák – tomato and basil, pokec se spolubydlama o horách a cestování, půl litru kafe a šup do „kachny“ (můj spacák plněnej kachním peřím).

3. DEN – DEN ZNOVUNALEZENÉHO PAZRŮŽKU

Loučíme se se Simonem a postupně se vytrácíme do buše na další trek. Sandflies žerou už od rána. Ze začátku suchou botou, až se divím, ale po kilometru to přijde a už nás to nepustí. Bahna, že by se mohlo po tunách prodávat. Neva, je to bahnitej trek a bez bahna by to nebylo ono. Přelejzáme spousta potoků, dneska je to pořád up and down. Je jasno. Kolem 11 hod začne svítit sluníčko. Parádní podívaná. V buši je chládek, stromy pustí sluníčko jen z části a to pak místama osvětluje kapradiny zářivě zelenou barvou. Mijíme spousta velkých, zajímavě zkroucených stromů s liánami, i jako před tím a potom za zpěvu ptáků. V pozdním odpoledni u cesty nalézám pěkně zakroucený srnční parůžek. Paráda. Nechám vyrobit čepel a budu mít kudlu ze Stewart Island. Nicméně po hodině zjišťuji, že parůžek, promakaně zaháknutý za brašnu od foťáku, je najednou fuč. Asi to tak má být. Patří na Stewart I. a má tam zůstat. Chvíle na rozmyšlení….cokoliv jsem na NZ dosud ztratil, tak se ke mně vrátilo. Schazuju batoh a běžím zpátky. Po 15 min mám vyhráno. Jehla v kupce sena, parůžek v buši. Chvíli potom začne lehce poprchávat, ale stromy toho moc nepustí. Za hodinu jsme na chatě. Začíná se ozývat úpon vedle kotníku, snad to do zejtra přejde. Z chaty se kouří, chlapíci rozdělali v kamnech, výborná příležitost pro topinky se sýrem. Očista a sandflies a půllitr kafe a pár řádek u čelovky a hej jů kreb, kachna where are you?....

4. DEN – LONG HARRY HUT - TADY BYCH CHTĚL CHVÍLI ŽÍT

Dnešní úsek je nejkratší z celého treku. Nechvátáme, vyrážíme až v půl 11. Hodinu stoupáme a pak zas hodinu klesáme k Smoky beach. Dvě hodiny relax a pak pokračujeme půl hodiny po panenské pláži. Jemný písek, nikde nic. Ke konci nacházíme pár malých mušlí s dirkou a kostru, nejspíš z mladého koloucha. Hopky dupky přes potoky, hodinka do kopce a zas další 2 hodinový relax. Klesneme k prosklené Long Harry Hut, která stojí na menší skále. Musí být prosklená, protože jsou z ní nezapomenutelné výhledy na moře, skály a západy nad mořem. I z WC je super výhledJ, jen kdyby tolik neštípaly sandflies. V deníku chaty čtu, že tu jiní trampové viděli laně, ptáky kiwi a tučňáky a ulovili velké modré ryby. Je to zatím nej chata, s nej výhledy a nebýt tu tolik sadnflies, rád bych tu strávil několik dní…Zítra vstávám v půl 5, o hodinu dál by měla být pláž, kde je možné spatřit 2 druhy tučňáků na jednom místě. Musím tam být za úsvitu. Pak se vrhnou na celý den do moře a vrátí se zas pozdě večer.

5. DEN – SYMBOL NZ

Ve 4:30 plaší budík a tak lezu z kachny. V klidu zabalím a v 5:15 jsem už na cestě. Čelovka nesvítí, tak jdu po tmě a hned po 10 minutách se ztrácím v buši a musím se vrátit zpět na začátek. Šourám se pomalu, vůbec nevidím značky. Po 20 minutách slyším, jak v křoví něco dupe a praská to tam. Foťák mám připravený, ale vůbec nic nevidím. Za chvilku něco vyběhne. Odpálím to s bleskem tím směrem. A hle na displeji zjišťuji, že 4 m přede mnou je pták kiwi. Konečně – chlouba Zélandu. Udělám pár fotek a pak po cestě ještě potkám 3 další kiwíky. Jdu asi hodinu a půl a pláž s tučňákama nikde. Čekuju mapu a gps-ku a sem už pěkně daleko za onou pláží. Asi sem ve tmě minul odbočku. Později zjišťuji, že tam asi žádná nebyla. Nidko ji nenašel. No neva, tučňáků bude jistě ještě dost. Kolem 8 slyším z buše děsný skřeky a dupání. Zastavím, koukám na stromy, co kdyby, kam vylézt, ikdyž vím, že mi tady nic nehrozí. Najednou proti mně v plné rychlosti vypálí ohromnej kiwák. Jsem docela v šoku, jen koukám, jak to valí přímo na mě, nestíhám ani vyndat foťák a upřeně zírám na jeho cca 25 dlouhý zobák. Co když mě s ním ťafne. Když je metr přede mnou hlasitě zařvu. Vystrašil sem kiwáka i sebeJ, a ten kolem mě udělal půlkruh a zmizel v buši. To byl mazec.

Jdu si udělat kafe, ještě jsem nesnídal. Po cestě potkávám ještě další kiwáky, ale dycky mi zmizí v buši. Pak jednou zas slyším praskání, zalezu 5 m do buše a stojím. Během pár vteřin prochází kolem mě kiwík a jak se nehýbám, tak o mě neví. Asi 10 minut ho pozoruju, je jen 1 metr ode mě, jak neustále klove zobákem do země. Chci ho fotit, ale brání mi v tom kapradí mezi náma. Pomalu ohybám listy, až mám kiwíka přímo na mušce. Těch 10 minut bylo pekelných. Za tu chvíli mě poštípaly desítky sandflies a já se kvůli dobré fotce nemohl pohnout. Za chvíli přibíhá daleko větší kiwák a snaží se dohonit toho menšího nebo ho aspoň vyhnat z revíru. Pak si to po cestě štráduje přímo ke mně. Omrkne můj batoh, který je teď momentálně na zemi, něco zařve a zmizí. Kiwi mi přijde jako docela slepej a hluchej pták. Nejspíš se řídí hlavně čichem. Začíná svítit sluníčko a doprava je odbočka na vyhlídku na East Ruggedy Beach. Famózní výhled na velkou čistou pláž, pohoří – Ruggedy Mountains, , ostrovy, buš a tyrkysové moře. Na pláži trávím 3 hodiny, nejsou tu sandflies. Snažím se najít ňáký mušle k jídlu, ale nejsou. Tak aspoň kamenem sejmout kachnu, lov je tu povolený (s platným permitem nejspíš). Jednu jsem trefil, ale jen do křídla, takže pečínka nebude. K chatě se jde ještě 15 minut po písečných dunách. Tučňáci teda nebyli, ale kiwáci mi to ranní vstávání několika násobně vynahradili. Ten den jsem byl jediný, kdo kiwáky viděl.

6. DEN – BAHNO NA PRODEJ

Celou noc pršelo, tak nám bylo jasný, že bláta bude víc než obvykle. Ráno mělo počasí neskutečný obrátky. Déšť, vítr, jasno a pořád dokola. Nakonec jsme vyrazili. Přes West Ruggedy Beach, kde se šlo dost dobře a docela dlouho, zpět do buše plné bláta. Dnešní trek byl z 50 % jen bláto a kaluže. Hlavní poslední kilometr před chatou. Bahna, že by se do lázní mohlo prodávat. Hellfire Pass Hut je asi nejvýše položenou chatou na Northwest Circuit. Jsou tu krásné rozhledy na údolí, hory, jezera. Podruhé rozděláváme oheň v kamnech. Tyhle chaty jsou dost vymakaný a hlavně pěkně čistý a uklizený.

7. DEN – 4. HODINOVÝ SPÁNEK A RIZETO Z MUŠLÍ

 Hned z rána pořádnej stoupák. Po 3 hodinách se ozývá levá noha. Dávám pauzu, oběd, kafe a pak si na chvíli lehnu. Probouzím se po 4 hodinách lehce v šoku, že mám pěkný zpoždění. Klesám na malou pláž a pak zas hodinu do kopce a z kopce na Mason Bay. Už druhý den si zakazuju fotit. Max 7 fotek denně, dochází poslední baterie. Nejde to! Ze začátku pláže potkám tuleně a volavky a pak 4,5 km pusto, sem tam ňácí ptáci. Na chatě už jsou všichni. Tomáš nasbíral mušle, od místních jsme dostali rejži, a tak bylo k večeři rizeto z mušlí. Ušetřil jsem 1 jídlo. Už mi zbývají jen 3 tuňáci a jedny hnusný nudle. Na zítra máme velkej plán. Z Mason Bay Hut přes Freshwater Hut až na North Arm Hut. Celkem 27 km a ušetření jednoho dne.

8. DEN – NEJTĚŽŠÍ DEN A POSLEDNÍ JÍDLO

Na Freswater Hut je to 15,5 km krásnou stezkou po rovině. Dávám to za neuvěřitelných 2 a půl hoďky. Je to tak, sám tomu nevěřím! Matt(USA) vyšel kvůli kiwi ptákům hodně brzo a tak na Freswater Hut  stihl poslední water taxi a odjel do Obanu. Našli jsme u chaty připíchlej vzkaz. Chceme spojit dva dny v jeden a tak pokračujeme na North Arm Hut dalších 11 km. Nejhorší úsek z celého treku. 2 hodiny po kořenech a v banhně do kopce, pak zas 2 hodiny v bahně po kořenech z kopce. Míjím jednoho kiwíka, dělám krátké video a po hodině rychlé chůze se připojuji na Great Walk. Úplně jiná cesta – totálně upravená. Téměř pořád se jde po chodníkách a schodech. Poslední 100-ky metrů sotva lezu. Únava je znát, chybí cukry, nohy už to moc nedávaj. Na chatě polykám posledního tuňáka a nudle. Zejtra to bude na lačno, ale mělo by to být max 5 hodin do Obanu. Ještě, že jsme to dnes natáhli a ušetřili den. Byla to nejvyčepávající část celého treku. Největší borec Tomáš to došel ještě ten den až do Obanu.

9. DEN – TRAJEKTEM  NA SOUTH ISLAND

Vidina jídla a kafe u mě způsobila, že jsem tu poslední část místo 5 hodin skoro doběhl za 3 hodiny. V Obanu potkávám Matta a Tomáše, a už jen relaxuju piju jedno kafe za druhým a cpu se sladkostma. Matt dělá hrozně dobrý kafe, má jakýsi cestovní outdoor překapávač. To si musím obstarat. Po hodině doráží Myšák, pak stále relaxujem a ve 3 p.m. se loučíme s Mattem, který tu ještě den zůstane a my ostatní se jdem nalodit na trajekt do Bluffu. Na trajektu se podává velký čaj s mlíkem, jsou pěkné rozhledy na okolní ostrovy a za hodinu jsme v Bluffu. Na kajak jsme se vybodli, protože na ostrově Ulva, kam jsme chtěli dopádlovat, prý uvidíme ty samé druhy ptáků, jako jsme viděli před tím. Z Bluffu máme ještě placenej bus do Invercargillu, kde zakupujem víno a jdem zapít úspěšnej trek. Večer se k nám připojuje Jura, s kterým pak razím do města a ve finále končíme na malé párty v bytě na hlavní třídě u jednoho architekta, popijíme, posloucháme dobrou muziku až tam nakonec vytuháváme.

Celkově vzato to nebyl nijak náročný trek, co se týká převýšení a nadmořské výšky. Ale těch 9 dní si táhnout vše na zádech a být bez elektriky a bez signálu na mobil je docela dobrá zkouška. Ušli jsme dohromady 125 km(dle gps-ky 138, nejspíš zacházky k chatám kousek od treku) nádhernou buší a skrz nedotčené pláže. Letěli malinkým letadlem a zpátky jeli trajektem, viděli kiwi ptáky a poznali nové lidi. Finančně to je asi jeden z nejdražší treků na NZ, ale na druhou stranu zážitky k nezaplacení. Kdo nezkusil, neví…..

Celá galerie z treku zde.