První den v PNG – Port Moresby

     Proč PNG? Proč ne! Je to blízko z NZ. Turisti sem moc nejezdí. A hlavně je to výzva, nejen díky rozdílné kultuře od té naší a taky Port Moresby figuruje na seznamu 10 nejnebezpečnějších měst světa, viz. https://cestovani.lidovky.cz/10-nejnebezpecnejsich-mest-sveta-aneb-kam-v-roce-2011-nejezdit-pn8-/nej-tipy.asp?c=A110217_145816_nej-tipy_glu

     Na základě málo dostupných „pravdivých“ informací o PNG, utrácíme v Sydney doslova tisíce (cca 5000 CZK) za antimalarika na 3 týdny. Pár užitečných info jsme vytáhli z Lonely Planet, ale od r. 2008 se ceny rapidně změnily. Vyřízení víz v Sydney trvalo jen 3 dny.

     Po výlezu z malého letiště v PM omráčí vedro a dusno. První věc, které si nelze nevšimnout jsou totálně červené zuby a jazyk všech papuánců. Jako kdyby jim  někdo fláknul po papuli. Vysvětlení – všichni, dokonce už iděti tu žvýkají betelový oříšek. Snažíme se najít nejlevnější ubytování, Missionary House je plný, další levný Guest House je ok. Za osobu 88 Kina (1 Kina je necelých 7 CZK). Horší než ubytovny pro ukrajince u nás, rozbité a špinavé sprchy a wc na chodbě, plné mravenců. Zpět k info. Australské webstránky informují hlavně o nebezpečí, krádežích, přepadení a kriminalitě, není důvod sem jezdit. Tomu úplně nevěříme a chceme se přesvědčit o opaku. Protože jsme na netu žádný deník z cest po PNG, který by nám to usnadnil, nenašli, pokusím se podat co nejvíc  aktuálních info a názory místních na žití zde.

Ceny za potraviny: některé podobné jako v ČR, ale spíš vyšší(hodně drahá je voda – 4 kina za litr a limonády ještě víc, jinak se dá pít dešťová a v horách z pramenů, plato 12 vajec – 7 kina, čínská polívka – 1 kina, toustový chleba 3 kina a výš, fastfoody o něco dražší jak u nás, nejlevnější potraviny jsou na trzích, které jsou úplně všude, ve městech i u silnic)

Ceny za ubytování: vesmírně drahé, nejlevnější je Armáda spásy ve velkých městech(6 kina za noc v místnosti společně s 30 lidmi nebo 20 kina v menších pokojích pro 4 lidi, o sprchách a wc raději nepíšu, zlatej potok a les), další varianta jsou Misionářské domy (cca 60 kina za noc), né o moc lepší, ale můžete dostat pokoj pro 2, Guest house 80 – 90 kina za noc, je tu už  malá televize a větrák nebo za víc peněz i klimoška, nejlevnější hotely od 250 kina/noc, lepší hotely 1000 kina/noc a výš. Nejlepší variantou je seznámit se s místními a spát u nich, pohostí vás i jídlem, většinou nebudou chtít žádné peníze, ale je dobré jim dát 10 – 20 kina za noc, nemají žádné příjmy, takže jim přilepšíte na jídlo a betelový oříšky.

Ceny za dopravu: po zemi je velmi řídká silniční síť, z Port Moresby se dá dostat jenpár km na východ či západ. Jinak se všude musí lítat. Lety jsou předražené. Do nejbližšího Lae, cca 25 min letu zaplatíte od 350 Kina výš. Pak už zase ve středozemí můžete používat PMV(Public motor vehicle), obdoba balkánských a východoevropských maršrutek. Cca 50 kina za 100 km. PMV odjíždí až když se naplní(přeplní), takže můžete čekat až 2 hodiny, pevný jízdní řád neexistuje.

Zpět do PM. Razíme koupit do supíku něco k jídlu. Na ulicích hromady bordelu a odpaků. Popelnice a svoz odpadu tu nevedou. Všude šlupky a červené plivance od betelových oříšků. V obchodě je několik chlapíků z ochranky, u vstupu, vevnitř i u výstupu. Třímají tomfy anebo řemeny od převodovky či alternátoru. Krádeže jsou zde vážný problém. Téměř každé místo, jako ubytování, pošty, banky, botanická zahrada stráží ochranka. V Port Moresby jsou jen dvě čtvrti, kde se přes den můžete cítit „trochu v bezpečí“. Do ostatních čtvrtí vám nikdo nedoporučí jít a za tmy nevylézat vůbec. Jsme u rovníku, slunce zapadá v 6pm a zas vychází v 6am. Chce to všechno si pevně hlídat a nedávat na obdiv jakékoliv šperky, ceniny, fotoaparáty, atd. S mým velkým foťákem tu musím holt riskovat. Taky pomáhá tvářit se „vyhoustle“ a nedávat najevo strach a slabost. Všude kolem jsou gangy raskols (banditi), kteří neváhají použít i násilí a mačet. Tohle platí o velkých městech, centrální Highlands a vesničky tam, jsou naopak bezpečné a téměř bez kriminality. Poštovní schránky tu taky nevedou, maj P.O. Boxy a denně se chodí ptát na poštu zda něco nedorazilo.

     Kousek od supermarketu ve čtvrti Boroko(jedné ze 2 bezpečných) se seznamujem s Jobem. Job je policajt. Pracuje v oddělení sexuálního násilí v rodinách. Denně má spoustu případů. Znásilnění a mlácení žen a dětí je v Port Moresby na vysoké úrovni. Stejně jako AIDS. Job je typický papuánec z Highlands. Milý, klidný, přátelský a s nadšením nám popisuje místní situaci. Doprovází nás k ubytovně, páč se začíná stmívat a přestává být bezpečno, dokonce prej i pro něj. Po cestě ho Céčko požádá, aby nás zasvětil do žvýkání betelového oříšku. Prodejci betelových oříšků jsou tu na každých 20 metrech. Jeden velký oříšek je za 1 Kina. Rozkousne šlupku zeleného ořechu a dá nám malý bílý dužnatý ořech zevnitř. Kousejte, žvýkejte a plivejte přebytečnou vodu z úst, ale rožvejkanou kaši z ořechu nechte v puse, nepolykejte ji. Další 2 nutné ingredience, aby proces fungoval jsou daga(mustard stick) a lime(bílý prášek, vyrábí se z mořské mušle, která se upraží na ohni a rozdrtí na prášek). Daga se namočí do lime, položí do úst na rozžvýkaný ořech a ukousne a pokračuje se se žvýkáním dokud hmota v ústech není červená. Mezitím se stále plive přebytečná červená voda z úst, všude kolem sebe. Po chvíli když cítíte v ústech pálení se dostavuje chvilkový relax a uvolnění. Plivání nám moc nejde, spíš to všechno prskáme ven. Je to přeci jen první ořech)). Každej žvýká z jiného důvodu, někdo tvrdí, že po jídle podporuje trávení, v horku člověk nevnímá tolik to vedro a v horách v zimě zas tolik zimu. Ať už je důvod jakýkoliv, návyk je tu viditelný. Žvýká každý a to denně. Betelový oříšek je tu díky této závislosti dost výnostný obchod. Roste na palmách vysokých až 7 m a to jen v některých oblastech PNG. Job nežvýká, nekouří a nepije alkohol. Má rád svojí práci a svojí zemi, je právem nespokojen se situací v zemi, nesnáší vykořisťovatele Australany, je jeden z 5% vysokoškolsky vzdělaných lidí, rozvedený (jedna z jeho žen ho pořezala nožem), nemůže si dovolit auto, jako policajt v hlavním městě vydělává 1000 Kina měsíčně, musí platit drahou školu dceři. Do práce jezdí nejlevnější městskou dopravou. Má nejširší nos na světě a zítra si bere v práci volno a udělá nám průvodce a ochránce v PM. Juchůů. Už asi 3 hodiny sedí u nás na pokoji a čeká až ho vyzvedne kámoš autem, je tma a není bezpečno.  S Céčkem probírá politickou situaci, sociální témata, Australany, kteří drancují PNG, těží zde přírodní bohatství a veškerý zisk si nechávají (samozřejmě, že část jde zkorumpovaným politikům). Už u toho usínám, včera sem to nestihl.

Druhý den v Port Moresby

     Vyzvedáváme Joba na policejní stanici, směr botanická zahrada. Nasedáme do PMV, a v tom tam vletí ženská a něco huláká na Joba v Tokpisinu(místní jazyk, uřední jazyky jsou tokpisin – říká se mu zlomená angličtina, a angličtina, jinak je na PNG přes 850 místních jazyků). „Strít bojz“ neboli raskols vás sledujou a chtějí vás okrást, láká je nejspíš můj velkej foťák a mylná představa nabytých peněženek. Symbolem PNG, na platidlech a vůbec všude je Rajka – Bird of Paradise. Na světě je známých 42 druhů rajky z toho 38 druhů se vyskytuje na ostrově Nová Guinea. Pár snímků rajky se povedlo v botanické zahradě, velká radost. V přírodě není moc velká šance je spatřit. Krom rajek a tisíce druhů orchideí(na PNG roste cca 6000 druhů orchideí) jsou zde další endemiti – stromový klokan a pták zoborožec. I v botanické zahradě s námi celou dobu chodí ochranka.

     Na ulici kousek před parlamentem kupujem oběd za 7 kina, kuře s rejží, pečené sladké brambory, pečené banány a zeleninu. Parlament PNG je architektonicky vymakaná budova obsahující stavební prvky typické pro různé oblasti PNG. Sedíme na VIP místech přímo v budově, kde normálně zasedá parlament. Je jednokomorový, má 100 členů a „spíkra“. Je tu i úchvatná sbírka motýlů, hmyzu a všemožné havěti, bohužel fofit se tu nesmí. Zapisujem se do knihy návštěv, listujem rok zpátky a žádní češi tu nebyli. Kupujem další betelové oříšky, procvičujem žvýkání a plivání, ale pořád to není ono.

Den třetí – Lae

     Brzy ráno dorazí Job, musí nás přece doprovodit na letiště a provést check-inem. Občas nás drží za ruce, nese můj foťák, stará se o nás jak o děti. Let má 3 hodiny zpoždění, dostáváme džus a sušenku za trpělivost. 25-minutový let dává úžasný pohled, zelené hory a bahnité řeky zabalené do našlehaných mraků.

     V PMV z letiště na Eriku bus stop potkáváme Dianu. Bydlí v Salvation Army.  Původně si nerozumíme, 60 kina za přespání v SA je ňák moc, ale stejně to jdem zčeknout. Ve finále je to 6 kina ve velké místnosti se 30 lidma. Naštěstní tam není volno a zbývá jeden 4-lůžkový pokoj. 20 kina za noc a sme tam sami. Lae je druhé nebezpečné město po Port Moresby. Standen, Dianin brácha mi dělá průvodce a ochranku při focení rušné třídy okolo Eriku bus stop. Standen má rád treking, tak se vracíme do SA probrat možnost, stát se naším průvodcem, s Céčkem. V SA se kolem nás během chvíle seskupí spousta mladých lidí. Všichni jsou zvědaví. Chtějí nám povědět jejich příběhy, znát naše. Papuánci se rádi fotí a vždy poděkujou za fotku. Turistů tu moc není. My jsme dosud žádné „baťůžkáře“ nepotkali. Všichni jsou tu milý a přátelští. 10-ti leté děti nás válcují v angličtině.  Učí se jí zhruba od 4 let. Místní jazyk tokpisin je AJ hodně podobný tak to mají snažší. Deal is done. Standen bude příštích pár dnů naším průvodcem. Jeho gáže budou výdaje za jídlo a dopravu. Pro něj taky dobrý, aspoň se někam hne, jako většina lidí tady nemá žádné peníze.  Děti na nás kříčí „znáš tohle? a tohle?“  Jo mango, papáju a ňákej banán známe, pak už se ztrácíme. Říkám jim „fruits agents“ . Pořád běhají kolem a nosí další ovoce. Během půl hoďky ochutnáváme asi 10 druhů tropického ovoce,které jsem nikdy neviděl. Už nemůžu, nosí další a další. Vše roste kolem nás. Starší si postěžujou na vládu, nestará se o ně. Nikdy nevyplácí žádné sociální benfity. Žijou jen z toho co si vypěstují nebo prodají na trhu. Negramotnost je zhruba 85 %, nezaměstnanost 75 %. Pracovní víza do Austrálie má prý jen 5 % vysokoškolsky vzdělaných lidí. Ale tihle lidi vůbec nejsou hloupí. Při debatách s nimi nám padá čelist. Krom perfektní znalosti AJ, mají dokonalé znalosti o místním prostředí, fauně a flóře, co se používá k léčení různých nemocí ví už malé děti od svých pra pra….S Céčkem opět rozvádějí jeho oblíbené sociální, politické a náboženské témata. Potkáváme Agenta(kamarád Joba a bratr Bruceho), který nám domlouvá přespání u jeho známých v Goroce.

Den čtvrtý – Goroka

     Ráno chceme jet brzo, je to 5 hodin v PMV-čku do Goroky. Ale nemůžeme nezůstat a přijít o přípravu typického jídla Pouka Poi z Keremy. Pouka = červy, Poi = sago. Sago se vyrábí se sago palmy. Palmu porazí, odkorní, poté do ní mlátí klackem s železem na konci(ve tvaru sedmičky), rozsekají na kousky, pak to umejou, jde to do koryta, kde protéká voda a sago zůstává na dně. Smíchají sago s kokosem a tradičně červy nebo jakýmkoliv proteinem, v našem případě to naštěstí byly jehněčí srdíčka, přidají cibuli a zabalí do banánových listů a pečnou na ohni. Bylo to překvapivě velmi chutné. Červi se objeví ve zbytku poraženého stromu za cca týden a půl. Kůra se používá na podlahy a stěny domů a listy na střechy. Dříve prý vařili rýži, maso, sladké brambory a banány v kmenu bambusu.

     Po cestě do Goroky ochutnávám jednu z Top věcí na PNG – kokosové mléko z nezralého zeleného kokosového ořechu. Osvěžující a stojí jen 1 kina. Pak buráky, které prodávají v trsu přímo ze země, ale umyté a uvařené nebo upražené přímo ve slupce. V Goroce na trhu už na nás čeká Bruce s částí jeho rodiny. Bydlí v osadě v centru. Jdeme skrz trh k jeho domečku, všichni nás zdraví, podávají špinavé ruceJ. Představujeme se rodině, Bruceho matka, starší žena s tetováním na tváři se sklání a objímá nám kolena – dávají tak najevo nejvyšší respekt, pro nás ohromná pocta. Večer po tmě před chatrčí popíjíme vyhlášenou kávu z Simbu province a debatujem. Bruce je další chytrý chlapík (28 let). Občas má možnost přečíst si časopisy, má přehled o Evropské unii, ví kdo byl Martin Luther a spoustu dalších věcí. Jako všichni je pyšný na svojí vlast, né na zkorumpovanou vládu. Je hrdý že 97 % země vlastní jednotliví papuánci, vláda má jen 3 %. Do osady, kde bydlí se s rodinou přistěhoval před pár týdny. Pronajal si chatrč od státu, který vlastní celou osadu (né město). Je opravdu šťastný, peníze nepotřebuje, idkyž bydlí v chatrči s hliněnou podlahou bez elektriky, všichni spí pohromadě, večer kolem postele roztahují moskytiéry. Spíme s nima. Vedlejší část chatrče je kuchyň, vaří se na otevřeném ohni. Hliněný dvorek je v období dešťů jedno velké bahniště. Chová velkou prasnici a 13 selátek, které nás dost se.., protože už od 5 od rána řvou hlady a nedá se spát. U stromu je něco jako vodovod. Kape od 6 rána do 6 večera, slouží zároveň i jako sprcha. Protože pěstují hodně druhů zeleniny, a ty plodiny pořád střídají, můžou sklízet několikrát do roka, nejsou tu roční období, jen období dešťů a sucha. Pokud už nutně potřebují peníze, otec jede do Madangu k pěstitelům betelových oříšků, přiveze několik pytlů a za den na místním trhu udělá profit kolem pár tisíc kina a to jim vystačí na dlouho dobu na potraviny, které nemůžou vypěstovat či životně nutné věci. Ptají se na naší víru. PNG je silně nábožensky založená země. Jsou tu desítky církví, ale převládají křesťané. Nese se večeře. Je výborná, samá vařená zelenina a kuřecí stehno, ale ta porce mi dává zabrat (3 x větší než u nás). Céčko má poloviční žaludek co já, nikdy to nesní celéJ Shoď tu moskytiéru, jdem spát.

Den pátý – Goroka a Samilika

     Zkoušíme zrušit zpáteční let z Lae do Port Moresby. Už teď víme, že chceme na PNG zůstat déle a odsunout let do Austrálie, 20 dní bude málo na prozkoumání tohohle ráje. Nic nám nedaj, prý to byla speciální nabídka. Škoda, přijdem o 400 kina. Kupujem simku od DIGICELu za 20 kina s 3 kinovým kreditem. I sms za 0,27 kina, po druhé sms je dalších 18 zdarma. Po obědě a samozřejmě místní kávě berem PMV a jedem mrknout do Bruceovi vesnice v kopcích – Samilika. Tentokrát je PMV malej náklaďák a na korbě se nás mačká 48 lidí plus pytle se zeleninou. Dole pod vesnicí dřív byla tabáková plantáž americké firmy Rothams. Vznikla v r. 1975 a skončila 1998. Odtud byl „americký tabák“. Bývalé tovární budovy místní předělali na malou nemocnici a základní školu. Na cestě zpátky s námi chce mluvit řidič a zve nás do kabiny, pocta a hlavně nebudem moknout na korbě. Čas před večeří využívám na dopsání deníku, Céčko učí místní hrát kostky (Macháčka, a tak). Potkáváme dalšího Bruceho bratra Miamiho. Bude nám hostitelem v Nubuni Village v provincii Simbu.

    Standen, kterého už jsme přejmenovali na českého Standu, přichází s tím, že jsme již v bezpečných rukou a že nechce plýtvat náš omezený rozpočet, takže mu zaplatíme cestu zpátky do Lae a za pár dnů až se tam vrátíme nás bude provázet po severním pobřeží, kde má známé zase on. Je nám to líto, ale zas je to fér i vůči nám. Na pár dní dopředu je o nás postaráno, a tak máme za Standu akorát navíc výdaje za jídlo a dopravu, spaní je teď díky známým zdarma. S pomocí a ochranou místních je vše několikrát snažší. Na ulicích vás neokradou a hlavně se podíváte na místa, kam vás zavedou jen oni a neskončíte jako typický bohatý turista, plácající se od hotelu k hotelu, rychle vylézt na nejvyšší horu a užít si potápění. Ale bez nich, žití s nimi a sdílení běžného života se tahle kultura prostě objevit nedá. Přináší se mísa s praženýma burákama na ohni, to bude asi překrm. Céčko pořád mastí karty. Tentokrát jsem to nesnědl ani já. Když už jsem skoro přestal dýchat, zbyly mi v míse ještě 3 velký brambory. Papuánci můžou jíst pořád a hodně. Ale převážně jí hlavně večer a to si to pořádně vynahradí. Dostáváme dary, ručně pletené tašky – Bilum, typické pro každého papuánce. Nic pro ně nemáme, sakryš. Při slabém osvětlení čelovky pořizuju rodinné foto. Ráno skočíme do města fotku vytisknout a aspoň jim dáme něco na oplátku.

Den šestý – Simbu Province – Nubuni Village – Kongo Coffee

     Ráno dáváme Standovi baj. Pořád se ujišťuje, že se za týden uvidíme v Lae. Bruce s námi vysílá jednoho člena rodiny, aby se ujistil, že jsme do Simbu dorazili ok. Nemůžeme namítat, je to milé gesto, jen má malou chybu. Vždy musíme za průvodce zaplatit cestu tam a zpátky. A i přes veškerý nekomfort guinejské PMV je doprava daleko dražší než v ČR. V Simbu u továrny Kongo Coffee nás čeká Jetro. Nejdřív ale musíme ochutnat nejlepší exportní kávu, pěstovanou a zpracovávanou zde v Blue Mountains.

     10 min se škrábem do kopečka a vcházíme do Nubuni Village. Jsme zhruba ve 2000 m.n.m. Základna pro další 2 noci. Jdem se projít do středu vesnice. Vytahuju foťák a je to jasný. Všichni na sebe nadšeně pokřikujou a hromadí se před jedním ze sedmi Men´s house (domů jen pro muže). Na fotce je možná 50 lidí. Každému z nich musím na displeji ukázat, kde na fotce je. Další hromadné foto je jen pro ženy. A opět všichni si na nás chtějí sáhnout, podat ruku a prostě být v naší blízkosti. Bruce mi po Miamim poslal další bilum, prý od jeho malé dcerky. Bilum je z peří cassowary. Tenhle dar si bohužel neodvezu, provážet to přes australský cystom je dost velký risk. Večer klasika, mega večeře. Tentokrát jedna novinka, zelí do kterého je zamíchanej tuňák z konzervy. Hrajem Bomb(karetní obdoba českého prší), když nám Jetro ukazuje článek z novin. V něm je fotka spoře oděného chlapa ze západní provincie, držíc v rukou své nahé tříměsíční dítě s rozkousanou hlavou. Fotka je pořízena před policejní stanicí v Tabubil minulý měsíc. Ten chlap prohrál veškeré své jmění v kartách a bůh mu prý řekl, že má sníst své dítě. Aspoň, že to bylo po večeři.

Den sedmý – Nubuni Village

     Dopoledne s 5-ti členým průvodem vyrážíme na výšlap na horu nad vesnicí. Džunglí příkře stoupáme bahnem a kamením. Nazutý do pohorek nechápu s jakou jistotou našlapují naši průvodci. Jeden v ťapkách, druhý bosky. Už od prvních kroků nás neustále na něco upozorňujou. Tohle pěstujem a jíme – kafe, brambory, sladký brambory, 3 druhy cibule, 2 druhy dýně, fazole, zelí, kapusta, cukrová třtina, chilli papričky, okurky, rajčata normální i cherry, kukuřice, hrášek a spousta druhů nám neznámé zeleniny. Ovoce roste všude kolem. Malé banány, zelené banány, tlusté banány, normální banány, banány na vaření, sugar fruit(ňam), kamarilo, banana fruit, passionfruit, totomboi, pomeranče, mandarinky, papája, mango, pananut a další. V buši ukazují na jedovaté rostliny a spoustu druhů orchideí. Mají přehled). Palmy Emi, do jejichž listů balí jídlo a pak ho vaří v zemi na horkých kamenech – Mumu.  Po hodine a půl se vydrápeme na malé plošinky v horách. Mají tu další políčka. Je to denní rutina, vylézt do hor pro úrodu a přinést zpět do vesnice anebo část na trh dolů k silnici. Potkáváme ženu, která pár set metrů přenáší oheň v dlaních. Další stařena kráčí pomalu a bosky, levou rukou přidržující na hlavě velké klacky na oheň.  Průvodci nás zásobují ovocem, lezou po stromech a snáší náruče sugarfruit.  Míjíme chatrč obrostlou květinami a vedle dva hroby(posledních majitelů). Nikdo se do chatrče neodváží, je to posvátné místo. Taky potkáváme místního „rastu“, jde ze sklizně, v jedné ruce mačetu, v druhé kytku. Sklizeň je celoročně.

     Večer nás přichází navštívit Jobova sestra Nessy. Tak jako on v Port Moresby i ona v horské vesnici se snaží, krom pěstování různých druhů orchideí, informovat ženy a dívky o rodinném a sexuálním životě, AIDS, domácím násilí. Antikoncepci v podobě prášků tu neznají. Pořád tu fungují mužské a ženské domy. Dříve se v mužských domech scházeli chlapi před tím než šli do boje. Dnes se zde scházejí každý den a probírají mužská témata. Taky zde muži spí, když se narodí dítě, aby neotravovali manželky. Rodině nastávající nevěsty se dává dar, tzv. bride price. Před pár lety to byly prasata, nejcenější domácí zvíře, dnes většinou peníze plus prasata. Funguje zde polygamie. Muž je hlava rodiny. Když mluví, ženy mlčí pokud se jich někdo na něco nezeptá. Ikdyž poslední dobou se snaží o jistou rovnoprávnost. Jsou silně věřící a většina z nich dodržuje pohlavní styk až po svatbě. Jetrovi je 20 let. Ptám se ho na ženský. V této oblasti nemá žádné zkušenosti, ale jednou si vybere nevěstu, která je silná, unese hodně ovoce a zeleniny v bilumu na hlavě, bude vařit a prát a nebude si na nic stěžovat. Fyzická krása je v horách k ničemu.

     Po večeři dostáváme pozvání na diskuzi do mužského domu. Další pocta. Kouří se tu nejen z ohništěJ. Jsme v horské vesnici, atak anglicky moc starších lidí neumí, Jetro tlumočí. Ptají se na všechno ohledně naší civilizace a kultury. Napjatě mlčí a pak s otevřenou pusou, když jim Jetro přetlumočí co říkáme, kroutí hlavou a mlaskají, tak jako my mlaskáme, když někdo chrápe. Po dvou hodinách už to nedávám a musím ven na čerstvý vzduch. Jsou tu dvě ohniště, ale žádný komín nebo díra ve střeše. Komplet uzenej. A fotit vevnitř taky nemůžu. Část přichází za mnou ven a debata pokračuje, část zůstává s Céčkem uvnitř. Ze tmy se vynoří hodně starý muž a perfektní angličtinou líčí jak se zde zastavil pokrok, vše se ubírá opačným směrem. Všichni mlčí. Jeho řeč směřuje k nám. Jen tak kejvu hlavou a souhlasím, už toho moc nevyplodím. Kouřilo se nejen z ohniště!

Den osmý – Mt. Hagen

     Přesouváme se do ještě výše položeného horského města Mt. Hagenu, kde je největší trh v Jižním Pacifiku. Tohle město je na první pohled trochu jiné. V cetru kupodivu nejsou kopice smetí a bordel všude možně. Je to divný, ale je tu celkem čisto. Trh je opravdu obrovský, ale už jsme z týhle země přetrhovaný, dem raději na procházku (opět s několikačlenným doprovodem) za osadu na konci města.

     Večer se v chatrči scházejí všichni příbuzní. Maj tu malinkatou televizi (cca 35 cm úhlopříčku) a dvd přehrávač. Promítají filmy se „Švarcíkem“ a „Piťákem“. PNG neprodukuje vlastní filmy. Jsme u další Jetrovi rodiny. Opět pořizuji rodinné foto, které půjdem zítra vytisknout. Výborná cena za ubytování. Od té doby, co jsme opustili Lae doslova přespáváme za fotky a od prvního dne na PNG, kdy jsme poznali Joba, se stále vezem na jedné rodinné linii, která je rozprostřena všude. Céčko má mp3, tak už si v klidu spí. Šel bych taky, ale 10 lidí tu kolem mě sleduje „Piťáka“. Spíme ve společné místnosti.

Den devátý – Kudjip – Pár minut strachu - Goveneka – Mt. Wilhelm

     Ráno už jsme všichni v PMVéčku. Máme nějaké organizační neshody, opouští nás domluvený průvodce na nejvyšší horu PNG – Mt. Wilhelm. Já jsem 100 % rozhodlej jít na vrchol. Céčko nakonec volí směr Enga Province. Jedu s Jetrem do Kudiawy. Nejbližší 4WD auto do poslední horské vesničky pod Mt. Wilhelm jede až za 3 hodiny. Hodinu od Kundiawy je vesnička Kudjip, kde je jediná keška na PNG. Gps sebou nemám, jen zhruba vím kde to má být. Ptáme se místních na vodopád, cca 2 km od vesnice. Po chvilce máme hned dva průvodce. Už sme skoro u vodopádu, přeskakujem velký kluzký balvany a v tom nevychytám balanc a s krosnou na zádech a foťákem přes rameno se řítím do malého vodopádu a skončím v tůni pod ním. Sem komplet durch. Vodu mám až po prsa. Krosna je naštěstí nepromokavá (díky za tip „ostravskej kanaďane“), brašna od foťáku překvapila(LowePro AW), dovnitř se dostalo jen pár kapek. Peněženka je mokrá, ale PNG peníze jsou plastové, takže ok. Mokrej mobil začal fungovat omezeně. Tělová kapsička na pas a peníze taky ok (díky segra). Po hodině marného hledání dáváme aspoň koupačku pod vodopádem.

      Zpět v Kundiawe na trhu potkávám Boniho. Všechny auta do hor odjely po obědě a on mi sehnal poslední v 17:30. Kdysi býval horský průvodce, a tak mi domlouvá průvodcování a přespání u jeho syna, který stále žije v horách. Ve finále vyráží auto až za tmy. Sedim na korbě s dalšími asi 15 lidmi, 4 slepicema a spoustou pytlů čehosi. Cesta je drsná, samej výmol, auto se plazí pomalu a my naskakujem na korbě. Asi po hodině jízdy někde v horách ze tmy vyskáče pár ožralejch výrostků. Zastavujou auto a začnou mlátit do řidiče. Snaží se vyskakovat na korbu a přitom mlátí do všech lidí kolem mě. Všichni řvou, nerozumím ani slovo. Sedím uprostřed korby a pevně držím foťák. Hlavou mi běží „vemte si všechno, ale foťák a pas nedám“. Po pár minutovej mlátičce se řidičovi podaří auto odpíchnout. Všichni řvou „gogogo“ a schazujou ožraly z korby. Stihli ukrást ty 4 slepice, ale jinak už jsme v bezpečí. Měl jsem nahnáno, nechápal jsem o co jde. Chlápek vedle mě říká „neboj, můžeš jít spát ke mně, tohle je tu skoro každej pátek večer“. Dík, jsem ok, ale už mám domluvený spaní. Pak dvě hodiny prší, v mokrým triku je v horách celkem kláda. Bunda na dně krosny a na skákajícím autě se moc operovat nedá. Další chlapík – „teď jsme přejeli třetí most, tam kam jedeš ty je mostů třináct“. Díky kámo. Po 5-ti hodinách jízdy vím o každý otlučený kosti. Johny Boy už na mě čeká. K němu je to už jen 15 min chůze. Při skoro půlnoční večeři mi popisuje cestu na vrchol. Nad postelí, kde mám spát leze jakési zvířátko. „To jsou krysy, bydlí tu s námi. Na obličej nejdou, ale zabal si pořádně nohy, okusujou totiž prsty u nohou“. Ještě, že tak….

Den desátý – cesta k jezerům

     Ráno se vzbouzím neohlodanej, ale zato total vyuzenej. V noci je v horách pěkná zima, oheň hořel skoro až do rána, a jasně, že žádnej komín tu není. K snídani stará známá pečená sladká brambora na ohni. Tak tohle jídlo mi chybět nebude, zlatý naše brambory. Kolem 10am vyrážíme k jezerům. Johnyho chatrč je někde plus mínus 2000 m.n.m., ale nikdo přesně neví. Johny si sebou bere kamínky a prak. Po hodině chůze už vím proč. Na 30 metrů skrz stromy v buši trefí malého ptáka přímo do zátylku. Johnymu je 21 a tu chatku v horách si postavil před 3 rokama. Za nevěstu se tu prý platí, pro mě až neuvěřitelných, 10 000 kina plus cca 15 prasat. Na to si vydělat nemůže, ale všichni příbuzní mu prý přispějou. A jako Jetro v Nubuni Village i Johny v Govenece má stejné nároky na nevěstu – takovej ten nehezkej lidskej bagr s velkým výkonem. Křižujeme mítinku, o které ví, že je přesně ve 2500 m.n.m. Řekla nám to Kateřina, když tu prováděla výzkum. Mladá češka Kateřina Tvardíková tu odchytávala ptáky do sítí a prováděla jistá měření. Při této expedici byla přepadena, Johny prý byl jeden ze členů, viz. článek Expedice přepadena na Papui - https://www.hedvabnastezka.cz/cestopisy/vyzkumny-projekt-na-papui-nove-guinei-ukoncen .Po 5 hodinách klidné chůze jsme u jezer, vodopádů a hlavně chaty. Ještě dole ve vesnici jsme vyzvedli klíč od chaty a já musel zaplatit 60 kina(oficial cena 75 kina) za přenocování. Johny je místní, tak to má zdarma, platí jen turisti. Jezera jsou ve 3000 m. n.m a vrchol ve 4509 m.n.m. Škoda, že začalo lejt, Johny básnil jak k večeři uloví oštěpem ohromnýho pstruha, je jich plné jezero. Dorazila další skupinka, jeden angličan a 5 papuánců. Společná večeře byl dobrej nápad. My měli jen pytlík rýže, plechovku tuňáka a hlávku zelí, jo a toho ptáka co Johny zbaštil, když jsem odpočíval v chatě. Všichni chceme být na východ slunce na vrcholu, oni budou vyrážet v půl noci, my o hodinu později. Jdem spát zbývají necelé tři hoďky do startu.

Den jedenáctý – Mt. Wilhelm (4509 m.)

     V 00:57 opouštíme s Johnym chatu. Anglán s Papuáncem ještě dlabou. Maj neskutečně jídla. Dva z papuánců jsou jejich průvodci a zároveň nosiči báglů. My si dali napůl 100 g sušenky. Druhý balení šetříme na vrchol, víc nemáme. Po 20 minutách odkládá Johny baterku do křoví. „Měsíční svit stačí, nechci tahat tuhle těžkou baterku“. Já svoji čelovku neodložím. Cca ve 3800 m začínáme pěkně mrznout. Jsem tu horskou zimu na rovníku podcenil a moc se nevybavil. Necítím prsty na nohou ani rukou. „Johny, půjč mi na chvilku rukavice, nemůžu hejbat prstama“. „Ok, nech si je mám dvoje.“ Dík, sem mohl vědět dřív. Okolo 5:30 jsem 10 min pod vrcholem, je mrazivej vítr, tak čekáme ve skalní skulině na východ slunce. V 6:00 stojíme na vrcholu Mt. Wilhelm. Slunce polévá oranžovou hory i mraky. Krásné výhledy trvají cca 20 min, pak se vše zabalí zpět do mraků. Cestou zpátky z vrcholu potkáváme dva z druhé pary. Ostatní to otočili, měli problémy s dýcháním. 10:00 dorážíme zpátky na chatu a ve 14:00 k Johnymu do chaty. Ještě po cestě poprvé v životě vidím Rajku ve volné přírodě, foto nic moc, stačil jsem chytit jen ocas.

      Na mojí žádost se Johny půl hodiny navléká do svého Bilasu. Tradiční dekorace, používaná při tanci Sing sing. Vše je vyrobeno z přírodního materiálu a každý si svůj bilas vyrábí sám. Používají péra z Rajky, listy s vůní kopru, ale i jiné vůně, náhrdelníky a náramky jsou z mušlí a prasečích zubů, obličej si malují na červeno a bílo, na tělo třou tuk z prasete, na buben – Kundu drum, používají hadí kůži, bilas barví hlavně na červeno, bílo, žluto, fialovo a hnědo. Tanec, který tancují se jmenuje Kanam.

     Se sousedem Arnoldem suší u Johnyho v chatrči bylinky, které pak prodávají do hotelů, restaurací a kolemjdoucím turistům(bydlí na hlavní tepně na Mt. Wilhelm). Nabízejí mi dobrou cenu, beru 2 x 2 (mixed herbs se zázvorem a s chilli, toto koření se dá použít na všechno a vždy až po vaření či grilování). Arnoldova žena se ujímá slova. Děkuje, že jsem přišel a zůstal spát u nich a né v hotelu na konci vesnice. Naopak, moje potěšení.  Cena za noc v Bety´s lodge je 180 kina a bez snídaně. Má z toho tak upřímnou radost, že včera pro mě začala háčkovat bilum a dnes večer ho dokončila. Trvalo jí to dva dny, přičemž normálně ženy háčkují bilum cca týden. Je to ten nejhezčí co jsem tu dostal, s motivem národní vlajky. Čeká se na mě, mám si první naložit večeři. Talíře s pečenou a vařenou zeleninou a všechny voní různýma bylinkama. Ve finále dávám Johnymu za průvodcování 120 kina, prej kamarádská cena, normální a zároveň potvrzená sazba průvodců je 200 kina s tím, že 50 kina stojí nosení batohu. Já si svůj batoh vždy táhnu sám. Nestojím o zážitek, že mi někdo ponese krosnu.

     Tady v horách se ke žvýkání betelového oříšku nepoužívá daga(mustard stick), ale listy jistého stromu. Účinek je ale stejný. Johny sežvýkal po cestě kopici, prý kvůli zimě. Taky je tu vyhlášená zelenina. V průvodci píšou, že je nejlepší na celé PNG. A pěstujou tu výborný, velký, sladký jahody. 0,50 kina za trs.

Den dvanáctý – zpátky v Goroce

     V 6:00 ráno mě vyzvedává předem domluvený džíp. V rachotině bez bočních okýnek zabírám jediné místo na sezení uvnitř. Na korbě už si zadek otloukat nechci. Sedím na prázdných pytlím a do zadku mě tlačí pružiny, kdysi to bývala sedačka spolujezdce. Do Kundiawy je to za 20 kina. Máme 2 hoďky zpoždění. Spousta aut se nemůže vyhrabat z bahna po dešti a blokujou cestu. Náš řidič je šílenec, viz. video. Konečně za dne vidím všech 13 mostů a nádherný výhledy do hor a údolí.

     Céčko už čeká druhý den u Bruce v Goroce. Kupujem nejlevnější tvrdý alkohol – Kávový šnaps(40 %, 46 kina za 0.7 litru, jinak půl litra Jacka Danielse stojí 200 kina). Velké překvapení, doráží i Standen „Standa“ z Lei, kterému Céčko zaplatil lístek na bus. Následuje velká veselice v parku a poté párty u Bruce.

Den třináctý – Siar Island – Ráj na malém ostrůvku

     Velký, ale opravdu velký loučení s Brucovo rodinou. S každým se musíme aspoň 5 x vyfotit.

     Do Medangu přijíždíme až v 16:00. Ceny za benzín se za posledních pár dní zvedly o pár toe(haléře od kina) a to je dobrý důvod pro řidiče zvednout ceny jízdného o 20 %. Řidič PMV na PNG je lukrativní kšeft, neb každý je svým pánem a jezdí sám za sebe. Vždy mají řidiči jednoho „naháněče“, který vykřikuje místo poslední zastávky a dělí se s řidičem fifty fifty o zisk. Do Bogia dnes už nic nejede. Další šťastná náhoda. Stařík a stařenka nám nabídnou ubytování na ostrově, 10 min jízdy lodí od pobřeží. Stařenka naskakuje do kanoe vydlabané z jednoho kusu kmenu a pádluje napřed připravit večeři. My čekáme s dědou na motorový člun. Později zjišťujeme, že se o nich píše i v Lonely Planet, jako o možnosti ubytování.

  Jsem tu. Siar Island. Tento ostrov patří staříkovi a stařence a žijou tu jen 2 velké rozvětvené rodiny, dohromady max 20 chatrčí.  Je tu klid, čisto, hodně kokosových palem, čisté teplé moře a hlavně naprosté soukromí. Neobklopují nás davy zvědavců. Jen malé děti na nás ve vodě se smíchem pokřikují „Vajt men, vajt men“. Za ubytování nakonec musíme platit, ale je prý na nás kolik dáme.

     Konečně jiná strava. Ryby, rýže a zelenina a to vše dušené a vařené v kokosovém mléku. Kokos se strouhá i na opečené sladké brambory připravené na slano. Na ostrově je japonský bunkr, vrak japonské lodi a letadla. Pozůstatky z války. Celý ostrov se nechá obejít za 20 minut. Zamilujem si to místo a zůstaváme ještě další den. Jen tak relax v moři a pod palmou.

Den čtrnáctý – užíváme si Siar Island

Den patnáctý – zpět do Lae do Salvation Army

Den šestnáctý – Lae  - Salvation Army

    Celý den se válíme na pokoji totálně nemocní. V Medangu jsme navštívili internetovou místnost v klimatizovaném hotelu, což jsme po sléze pěkně odnesli. Potíme se, válíme na matracích na zemi, totálně bez energie.

Den sedmnáctý – Lae – Salvation Army

      Stále ve stavu zdravotní krize se přemluvíme navštívit místní Rainforest Habitat. Něco jako zoo. Zbytek dne se opět válíme. Večer si nás vyzvedává kamarád, kterého jsem potkal na Mt. Wilhelmu – Joe. Jdem bydlet na poslední noc pře odletem do Port Moresby k němu. Bydlí v osadě na okraji města. Joe je chytrý vysokoškolsky vzdělaný člověk, zaměstnanec nadnárodní korporace Nestle. Po večeři nám jako první papuánec vypráví mrazivé příběhy o čarodejnicích na PNG. Jejich duše se ve spánku oprostí od těla a oni putují i stovky kilometrů a probodnou plíce těm, kteří si to zaslouží právem a občas i těm, kteří si to nezaslouží. Na Papue věří na takovéto nadpřirozené síly. Joe není žádný hlupák. Ženy s čarodějnickými schopnostmi se v populaci vyskytují. Při výběru manželky, je dobré se optat příbuzných, zda vaše nastávající nemá takovéto schopnosti, které i potom přenáší na dcery, muži tyto schopnosti nemají. Pokud o ženě, která těmito schopnostmi vládne víte, je vždy dobré dát jí nějaký dar a zachovat s ní dobrý vztah. Znovu se ujištiju a ptám se, zda je to pohádka či realita. Zůstaň tady a já ti nákou ukážu. To nemusím vidět a riskovat, idkyž pořádně nevěřím. Joeho charismatická tvář na mě působí až moc. Večer nemůžu spát, pořád se škrabu, jak kdyby mě kousalo tisíc blech. Některé kousance na nohou, komáří kousance, si rozškrabu až do krve, nejde to vydržet. Dozvuk to bude mít později v Sydney.

Den osmnáctý – zpět v Port Moresby

     Nakonec se rozhodujem využít zpáteční letenky. Plán jít pěšky džunglí z Lae do Keremy, tam chvíli zůstat a dopravit se do Port Moresby by nám vzal minimálně týden času a spoustu peněz, které už nemáme. Taky by jsme museli Standovi zaplatit letenku z PM do Lae. Mě nefunguje PIN u debetky a Céčko už má posledních pár korun.

     Na letišti nás vyzvedává starý dobrý Job. Prší, tak jen kupujem kávu v supíku a jedem k němu domu, kde nás představuje svojí životní družce, dceři a matce.   

Den devatenáctý – Port Moresby

     Na přání Joba jdem navštívit muzeum z 2. Světové války. Naštěstí je zdarma a je malé. Nejsme váleční fandové. Poté jdem do daleko zajímavější PNG ART Galery a na Ela Beach.

 Den dvacátý – Barakau Village

– hodinu autobusem na jih od Port Moresby

Den jednadvacátý – Baj PNG

     Job slibuje, že si vypůjčí policejní auto a hodí nás na letiště. Náš check-in je ve 12:00. V 11:55 se konečně dovoláme Jobovi, kde je? Auto prý nedostal. Takže berem rychle taxíka a přijíždíme pozdě na letiště, ale naštěstí je vše ok. S Jobem už se rozloučit nestíháme.

     3 týdny na PNG uběhly jako voda. Poznali jsme neobyčejnou zemi a lidi. Náklady na tyto 3 týdny včetně letenek z a do Austrálie jsem vyčíslil zhruba na 35 000 CZK na osobu, což není málo. Jediná rada jak ušetřit je, rychle odjet z Port Moresby, seznámit se s někým místním, který vás rád ubytuje zdarma a doporučují svoje další známé, kde můžete pobývat. Pokud by někdo měl zájem, stačí mi napsat email a já pošlu kontakty na lidi u kterých jsme my pobývali. Rádi zdarma ubytujou další cestovatele, i pro ně je to zážitek strávit čas s jinými lidmi. A buďte v pohodě, když vás budou kdekoliv doprovázet, jejich mentalita je taková, že nedokážou pochopit, že by někdo mohl být chvilku sám. To se vám povede snad jen na WCJ

BAJ BAJ PNG.