2. část: Fraser Island - Beerwah - Australian ZOO - Surfers Paradise - Byron Bay - Port Macquarie - Port Stephenson - Anna Bay - Sydney - NZ

27.3. – i když nás budík celkem brzy probouzí, tak klasicky nestíháme a ve spěchu balíme batohy. Nakonec má autobus stejně zpoždění, tak znuděně postáváme na ulici. Zanedlouho vystupujeme u ferry, která nás přes řeku a moře přepravuje na ostrov. Spolu s velmi početnou skupinou turistů nastupujeme do 4WD autobusu a vydáváme se za poznáním. Fraser Island je 123 km dlouhý a 22 km široký největší písečný ostrov na světě. Také je to jediné místo na světě, kde vysoký deštný prales roste přímo z písečných dun. Největší duna na ostrově dosahuje výšky 240 m.n.m. V Harvey Bay odkud se vyráží na Fraser Island, máte možnost od sprna do října pozorovat velké množství velryb na jejich cestě na jih na Antarktidu, je to hlavní místo na světě k pozorování Keporkaků, kterých sem v tuto dobu dorazí cca 1500. Projíždíme rainforestem po cestách, které jsou písečné a dosti úzké.   První zastávkou je azurově modré jezero McKenzie. Dopřáváme si koupačku a válení na jasně bílém písku. Je zde nádherně čistá příroda, na kterou jsou místní patřičně  hrdí. Z autobusu ještě spatříme nebezpečného psa Dingo, který žije jen v Austrálii a převážně tady na Fraser Islandu.

Další náš cíl je resort přímo u moře, kde je pro nás nachystán oběd v podobě švédských stolů. Pro nás je to ve znaku obžerství, jelikož je tu spousta pochutin, které jsme si dosud na naší cestě nemohli dopřát. Dále pokračujeme přímo po pláži až ke zdejší atrakci, kterou je vrak lodi. Děláme pár fotek a rychle se přemisťujeme na osvěžení u místního potoka, který je o dost chladnější a turisty přeplněnější než jezero. Na pevninu se vracíme v pozdních odpoledních hodinách a již za tmy vyrážíme ještě dále na jih na Rainbow beach, kde zaparkujeme přímo na ulici a spíme. Fraser Island je opravdu krásné místo a má spoustu svojich nej, ale pro mě to byl jen poloviční zážitek, páč sem se celou dobu musel vyrovnávat s tím, že kolem mě jsou doslova "stovky" turistů a je nemožné si něco užít v klidu anebo udělat fotku bez lidí, mi vzalo taky spoustu energie. Rychle vypálit z austobusu a bejt první a rychle cvakat, jinak se každé místo během chvíle hemží nespočetnými těly lidských kobylek. Přišlo mi to jak zájezd, protože to byl zájezd a z organizovaných akcí tohodle typu, kde si nemohu sám rozhodovat o svém čase a počínání, je mi občas nevolno. Nicméně i tak sem rád, že jsem tento písečný ráj spatřil.

28.3. – brzy ráno vyrážíme na point, odkud vyplouvají ferry na Fraser island a vyzvedáváme i pár kešek. Všude kolem jsou dlouhé pláže, na které si však necháváme zajít chuť díky deštivému počasí. Místní Ozíci nám doporučují návštěvu Australia Zoo, kterou vlastnil Steve Irwin (lovec krokodýlů). Neváháme a ještě dopoledne vyrážíme do Beerwah, kde bychom vytoužené místo měli najít. Nikde nezastavujeme, abychom měli co nejvíce času na obdivování amerických aligátorů a jiné zvěře. Tento plán se později projevuje jako neúspěšný, protože po cestě míjíme spoustu zajímavých míst jako macadamia a ananasové plantáže a u vstupu do zoo zjišťujeme, že všechny hlavní šou už proběhly. Měníme plán a návštěvu přesouváme na zítra. Pro dnešek zakempujeme v lese u klidného rybníčku, který se v noci projevil jako velmi nepřátelský. V podvečer na nás začínají útočit tisíce hladových komárů a až do rána nás nenechají vyspat. V klidu dopíjím víno a pozoruju přes roztažené záclony, jak Martina zabíjí komáry v autě mým oblíbeným žlutým tričkem. A jak sou komáři nacucaní, tak mé milé tričko je celé krvavé. Ještě několik týdnů poté, a po několika pracích cyklech, byly stále znatelné stopy komářího masakru z oné noci.

29.3. – ráno nevyspalí startujeme auto a rychle prcháme z tohoto zamořeného kempu. Snídáme na parkovišti před zoo, které je k nám bezpochyby přátelštější než klidný lesík plný moscitos. Mezi prvními vstupujeme do zoo, aby nám nic neuniklo. Nevíme kam dřív skočit a tak se raději řídíme programu. Jako první je představení 200 let starých želv. Opodál se řadíme do zástupu nadšenců a jdeme krmit slony. Mimo spících koal, vombatů, dingů zde vidíme snad všechnu zvěř, co můžeme v Australii potkat. V jedenáct pospícháme na hlavní show do atria(Crocoseum), které pojme až 5000 diváků. Celkem zábavná podívaná začíná krmením slonů. Dále se dozvídáme něco o místních plazech, kteří jsou nám blízce prezentováni. Náhle začínají hledištěm prolétávat nejrůznější druhy ptáků. Show vrcholí krmením krokodýlů, jejichž ošetřovatelé je vyprovokují k mrštným skokům. Z vystoupení jsme tak nadšeni, že ještě dvě hodiny se potulujeme po zoo, kde si nenecháme ujít výběh s tygry a vyčkáváme na odpolední hlavní show, která už není tak znamenitá. Jelikož ještě máme dost času do setmění, tak jedeme do Brisbane. Centrum jen projíždíme, jelikož mezi mrakodrapy není moc co obdivovat. Na nedaleké rest aree grilujeme klokaní maso, které je velmi chutné a strukturou připomíná svíčkovou z krávy.

30.3. – odbočujeme od pobřeží a vydáváme se do Lamington NP. Mijíme pole s ananasy, tak neváháme a některé si "půjčujeme" na ochutnávku. Cesta je velmi špatně značená, tak zabloudíme i k jezeru, kde se příjemně svlažíme. Šplháme zalesněnými kopci až k vysněnému parku s vodopády a top tree trackem, který je tvořen vysutými mosty. Po žebříku se vyšplháme i na nejvyšší fig tree odkud se nám naskýtá výhled do krajiny. Bohužel začíná pršet a tak výpravu na vodopády vzdáváme a míříme opět k pobřeží. Projíždíme slavným Golden coast a Surfing paradlse, kde chvíli pozorujeme na zlatavých plážích umění surfařů. Pobřeží je lemované moderními mrakodrapy a je i ve večerních hodinách přeplněné joginkáři. Cesta na free rest areu vede zkratkou přes temný les a Martina pomalu přestává doufat, že nás GPS vede správně. Nakonec přijíždíme do malebné vesničky, kde nalézáme poklidné útočiště.

31.3. – konečně přijíždíme do Byron Bay. Jedná se o malebné městečko plné mladých lidí, užívajících nejen vln a nočního života. Nikdo nikam nespěchá a jen vychutnává atmosféru města, která je umocněna pouličními hudebníky. První naše zastávka míří na maják, který je postaven na nejvýchodnějším místě Austrálie. Je zde krásný výhled na okolní pláže a na celé Byron Bay. Výhledy nás tak očarovaly, že zde plánujeme ještě jednu zastávku na zítřejší východ slunce. Po obědě si najdeme klidné místečko na pláži, kde však dlouho nevydržíme díky černým mračnům, které zahalily celou krajinu. Před deštěm se schováváme chvíli v autě a zbytek odpoledne trávíme v kavárně s free wireless. Dnes si tak trochu vyhazujeme z kopýtka a k večeři si dopřáváme místní pizzu for meat lovers, na které si pěkně smlsneme. Spíme na nejbližším odpočívadle u Byron Bay, ale díky hustému provozu se moc nedá spát.

1.4. – máme tu apríl a počasí se tak i chová. Probouzíme se ještě před rozbřeskem, abychom stihli dojet na maják včas. Bohužel celkem dost prší a viditelnost je nulová, tak pod majákem ještě chvilku vytuhneme. Pomalu se loučíme s BB a vyrážíme dále na jih. Krajina je zde hojně využívána farmáři spíše pro chov dobytka než k pěstování třtiny. Odpoledne přijíždíme do Yamby, která se pyšní krásným skalnatým pobřežím, kde při výhledu na moře vaříme pozdní oběd. Počasí nám přeje a tak si jdeme užívat vlny i bez prkna s místními surfaři. Po cestě míjíme vesničku Ulmara, ve které se stavíme na večeři v místní hospůdce u řeky. Je zde příjemná atmosféra a vlídní lidé. Objednáváme hambureger, ale né s mletým masem, nýbrž s pořádným stejkem uvnitř, slaninou a spoustou dalších vychytávek. Také asi jen pro mě velká novinka (viz. obrázek) je plastové kolečko, které dostáváme při objednávce. Cca za 10 min začne kolečko červeně blikat a vibrovat, tzn. že hambáč je ready. Měníme kolečko za večeři a trochu se předháníme kdo z velkého stejku uzme větší část.

2.4. – kilometry do Syndey nám rapidně ubývají a tak nikam nechvátáme. Naše první zastávka je Woolgoolga. Jelikož už je velký pátek, tak obchody jsou většinou zavřené. Kocháme se výhledy na širý oceán a nenecháváme si ujít ani návštěvu napodobeniny indického chrámu Táč Mahal. Před vstupem ctíme jejich pravidla a zouváme si boty. Kněží neváhá s okamžitě nás hostí jejich tradičním čajem s mlékem, který má velmi kořeněnou chuť(cítím hodně skořice, a zbytek? těžko říct). Dále nám vkládá do dlaní jaké si bláto umíchané z cukru, vody a indického másla. Vážíme si pohostinnosti a dozvídáme se něco o jejich tradičním náboženství Sikh. Rozloučíme se a míříme do Cofs Harbouru, kde se jako většina turistů fotíme s obrovským banánem před plantáží, kde se za poplatek pořádají tour mezi banánovníky. Po obědě se natáhneme na chvíli u pobřeží. U města Urunga odbočujeme do vnitrozemí a stavíme se u obchodu s rozsáhlou sbírkou didžerid. Bohužel je zavřený a tak putujeme dále na jih. Pro dnešní noc nalézáme útočiště v Nambucca Heads.

 3.4. – 6.4. Zbývajících pár dní ještě navštívíme Port Macquarie a pláž Anna Bay u Port Stephens, kde jsou největší písečné duny v Austrálii a díky tomu i atrakce, jako jízda na velbloudech nebo pronajmutí čtyřkolek. Zajedem ještě do Port Stephens vylézt na kopec – malou horu u moře – Tomaree head, odkud jsou krásné panoramata na všechny strany, moře, pláže, město…Poslední dva dny trávíme opět v Sydney u Jury a Janky, grilujeme klokaní maso a šíleně se přežíráme.

Pár společných foto a brzo ráno razím taxíkem na letiště. Odlétám v 6:00 do Melbourne a málem ani neodletím. Stejně jako v Londýně, Aucklandu, tak i tady v Sydney a později i v Melbourne mám opět problémy na check-inu. Zdržují mě půl hodiny, berou si můj pas a někam mizí. Na rozdíl od Aucklandu, kde si mě vzali stranou a dávali spousta otázek a vše si zapisovali. Pokaždý mi řekli, že mám štěstí, že můžu do letadla, ale nikdy jsem nevěděl co se děje….Až teď v Melbourne mi jeden úředník vysvětluje, že ňákej chlapík stejného jména, stejné národnosti a stejného věku je celostátně hledaný, tak si musí ověřit všechny databáze, jestli to nejsem Já. Tak jen doufám, že to ho šmejda brzo chytnou a já už nebudu muset trnout hrůzou jestli příště vůbec odletím nebo ne….

Na Zéland přilítám ve 4 odpoledne zas do Christchurch a nestačím se divit co se stalo s počasím. Je tu zima, vítr, déšť. Beru bágly a razím na stopa na hlavní tah. Chytím krátkýho stopa a pak dlouho nic, je zima a už je tma. Přemejšlím jestli to píchnu pod most nebo do lesa. Do toho u mě zastavuje policejní auto a že prej nesmím stopovat na dálnicích jen na silnicích nižší třídy. Argumentuju, že sem zmrzlej a potřebuju se dostat domu, cca 320 km a autobusy ani vlaky už nejedou. Policajt udělá milé gesto a popoveze mě asi 7 km na místo, kde se prý dobře stopuje mým směrem. A měl pravdu. Ani né minutu, po té co mě vysadil, chytám džípa přímo až do Blenheimu, kam pro mě razí Charlene a před půlnocí sem doma, v teple.

Závěrem: celkem jsme najeli vypůjčeným campervanem 4.244 km po východním pobřeží Austrálie a zároveň nejdelší dálnici na světě (cca 22.000 km), která nikde nekončí a nikde nezačíná, prostě je kolem dokola celé Austrálie. Tyto kilometry se znatelně projevily na cestovních nákladech, ale za cestování nikdy není škoda žádné kačky ani dolaru! Jediným možným způsobem, kde se dá při tomto druhu cestování ušetřit je za kempy. Najít si mapu free rest area, v nejlepším a též našem případě nahrát kempy do gps a spát tam. Kempy jsou v Austrálii krásné, luxusně vybavené, ale drahé. Možná také pít míň vína, ale nejsme přece žáby, aby sme pili jen vodu. Jednu věc musím hodně vyzdvihnout. Kolem silnice neustále míjíte spousta billboardů, ale nejsou na nich „Topolánkové a Paroubkové“ a reklamy a lákadla všeho druhu, nýbrž každý bilboard vás upozorňuje na bezpečnou jízdu. Kladou důraz na odpočinek, minimálně každé dvě hodiny, na používání bezpečnostních pásů, na jízdu bez alkoholu. Hlavně ať ve zdraví dojedete a přežijete své řízení. Asi nacpou víc peněz do upozornění, že právě váš život a přežití na silnici je důležitější než zrovna to, co si „kluci z vlády“ lepí na svoje bilboardy, taktéž za nemalé částky. Ve státě New South Wales, který začíná u Byron Bay a končí pod Canberrou u Saphire coast mají ještě jednu zvláštnost. Každé dvě hodiny na dálnici minete tzv. „revír pro řidiče“. Je to vždy na odpočívadle u cesty, a zde si můžete dát zdarma kafe, čaj, sušenky, džus, atd. Prostě si odpočinout a relaxovat se, platí to stát. Ale kdo chce, může nějakým drobákem na tento projekt prispět. Moje prvotní představa byla o vyprahlé Austrálii, o jejím vnitrozemí, hoře Urulu, míle ničeho, jen červené půdy, dobytka a klokanů. Ta část, kterou my jsme jeli, je zcela odlišná, tropické pralesy v tropickém i subtropickém pásmu, krásné pláže, atd…Neříkám, že mě zklamala, ale byla jiná. To je další důvod proč se do Austrálie vrátit a navštívit jiné části této země, která je v porovnání s rozlohou větší než celá Evropa.

Polovina tohoto deníku, byla poctivě zkopírována z Martiny zápisků a druhá jsou moje poznatky. Vzhledem k tomu, že to dopisuju s téměř dvouměsíčním zpožděním a nemám vše uplně v živé paměti, některé zajímavé části budou nejspíš chybět.

1. Část: Christchurch - Sydney - Cairns - Port Douglas - Cape Tribulation - Kuranda - Atherton - Innisfail - Townsville - Mackay - Harvey Bay 

9.3. v 18:30 dorážím na letiště v Christchurch. Do Sydney odlétám druhý den ráno v 6:00, tak už se těším na promrhanej půl den na letišti. Čas si krátím úpravou fotek, což netrvá dlouho, a přifaří se ke mě malej rozcuchanej Jihokorejčan se všetečnými otázkami. Po půl hodině už mě přestává bavit, páč na vše reaguje „amazing“ a „vow“ a taky mi připadá dost naspeedovanej, páč tu svojí klapačku ani na chvíli nezavře. Situaci po půl hodině zachraňují 2 němečtí bratři, s kterými mám společné témata a taky mi přijdou ze stejnýho těsta(hory, bajky, focení, Rusko, Austrálie, atd.) Tím pádem se podaří malýho asiata vyautovat a my si měníme zážitky až do jejich odletu. Poté mám nového parťáká. Výhlídnul si mě jakýsi sociální typ, který mě slušně požádá o cigarety a kafe. Má je mít, vypadá fakt zoufale. Po chvíli se mi odměňuje „véčkovým“ mobilem, pěkný malý zachovalý Sagem, že prej má tři mobily a tenhle už v Austrálii nebude potřebovat a je prej navíc i dobitej. Moc mu nevěřím, ale telefon si beru. Později v Sydney zjišťuji, že nekecal, byl tam kredit 18 AUD, teď jen někde splašit nabiječku a mám další rezervní mob. Letiště se chystá ke spánku a já si jdu najít volnýho fleka u stěny. Téměř celý obvod haly je plný spících cestovatelů, čekajících na ranní let. Ráno se probouzím kousek od zakuklené mumie, když tu náhle vystčí hlavu a on to rozcuchanej jihokorejčan. Mizím na křesla, kde se ke mně pro změnu připojuje onen sociální typ s prosbou o ranní kávu, že prej mu vláda ještě neposlala důchod. Dáme kafe a courám se k check-inu.

V Sydney počasí nic moc. Prší. S pomocí gps-ky se ferrynou dostávám do Manly – luxusní vilová čtvrť s plážemi, můj prozatímní azyl v Sydney. Na bytě se všichni učí nebo chodí do práce, tak se mě na pár dní ujímá správce bytu – Slovák Jura a autem a na kole se mnou projíždí Sydney. Po první kešce tomu taky propadl. Většina výletů po Sydney je spojena s odlovem pokladu. Byt na Manly je krásnej a ohromnej, s velkým balkónem, kam lítají papušci a v gauči na balkóně bydlí rodinka possumů. Prej má hodnotu cca 20 mil. CZK. Pár set metrů od bytu se nechá na pláži šnorchlovat a vidět pěkné ryby. Pěkné písečné pláže, jsou občas doplněny útesy, kde je přímo u moře vytvořen bazén s mořskou vodou. Nejhezčí jsou pohledy na noční Opera House a Harbour Bridge. Přímo do centra se nehrnu, nechávám to až na závěr cesty, kdy se musím opět vrátit do Sydney.

15.3. v 6.35 odlétáme s Martinou na sever do Cairns. Už od samotného vstávání jaksi nestíháme. Budík máme v 3.45, jelikož na letiště jsou špatné spoje (bus+taxi). Na letišti nastal zmatek, jelikož cestující díky nekončící frontě se nestíhají odbavit ve stanovený čas. V Cairns nás vítá deštivé a dusné počasí. Martiny krosna  je asi příliš těžká a tak dorazí až dalším letadlem. Mezitím si v klidu vyzvedáváme auto, nakupujeme základní zásoby a pak vzhůru ještě víc na sever. Po cestě si dáváme pozdní obídek a šlofíka v Yorkeys Knob. Kousek od silnice míjíme palmový háj s kokosovými ořechami. Pár jich nasbíráme, aspoň si ráno něčím vytuníme müsli s mlíkem. Odpoledne přijíždíme do malebného městečka Port Douglas, kde jsme se ubytujeme v pěkném kempu s bazénem. Zůstáváme pak ještě další 3 dny. Důvodem je, že chceme vyrazit šnorchlovat na Great Barrier Reef, ale momentálně tady řádí cyklon a žádná kancelář nám výlet v tomto počasí nedoporučuje a hlavně ani neprodá. Po třech dnech máme prozkoumané okolí včetně návštěvy Rainforest Habitat – přírodní rezervace, né zoo, kde mají snad všechny druhy zvířat žijících v této oblasti. Strávíme tu 3 hodiny a pak se sem za dva dny vracíme, páč máme ticket platný 3 dny. Téměř každou noc silně prší, ale přes den je krásně. Dusno nás celkem zmáhá a tak se každý večer léčíme sklenkou vína. Jeden den večer vyrážím okolo půlnoci na noční fotky do města. U brány kempu je docela rušno, pár lidí tam pobíhá s baterkami. Samo, že mě to zajímá, tak jdu na průzkum. V první chatě měla paní pod polštářem metr a půl dlouhého hada, kterého koštětem vyhodili do křoví před chatou a teď ho tam hledají. Prej je jedovatej. Není se čemu divit, jsme v Austrálii, plné jedovatých potvor všude kolem nás. Po chvíli vyletí had z křoví,jen tak tak ho stihnu vyfotit a pokračuju dál do města.

Další den se vydáváme do Mossman Gorge. Krásná přírodní soutěska však byla přístupná pouze s části, tak jsme se prošli po krátkém okruhu s důchodci a jeli dál. Po cestě se ještě stavíme u místního vinaře na ochutnátku vín z tropického ovoce. Po ochutnávce 12 druhů vína máme dobrou náladu a kupujeme 2 lahvinky – víno z passionfruit a z lychee. Ty u nás vyhráli, ikdyž ostatní byly taky luxus. Odpoledne trávíme u bazénu plánováním tripů na další dny. Bohužel šnorchlování zde stále není doporučováno, tak razíme dál na sever do Cape Tribulation, až sem je možné dojet normálním autem, dál ne. Dál na Cooktown už pokračuje cesta jen pro 4WD.

Cesta vede podél pobřeží a dokonce musíme využít služeb ferry, která nás bezpečně převáží na druhý břeh Daintree river. Byl to jako vstup do úplně jiného světa. Deštný les je zde mnohem hustější a živější. Silnice jsou lemované cedulemi upozorňující na casowari (menší pštros s velmi barevnou hlavou). První plánovaná zastávka po krátkém treku v džugli je u místní tradiční kavárny, která je však mimo sezónu zavřená. Dále jedeme na ochutnávku domácí zmrzliny z tropického ovoce, která nabízí opravdu zajímavé chutě. V informacích se dozvídáme, že v této oblasti je šnorchlování téměř denně dostupné a taky za poloviční cenu než z Port Douglasu, tak to zkoušíme booknout a spíme další noc v kempu s nadějí, že zítra se dostaneme konečně na proslulý Great Barrier Reef. Od recepční dostáváme zdarma 2 ks královny tropického ovoce – mangosteen, lahoda. Jo a večer byl pěkný slejvák, snad největší co jsme tu doposud zažili. Celej kemp byl jedno velý brouzdaliště.

Ráno v půl osmé nás budí recepční, že za půl hodiny vyrážíme na šnorchlování…HURÁÁÁ))), do té doby ještě nebylo nic jasné. Cesta rychlým člunem přes rozbouřené moře je docela hardcore. Zkouším natočit video, ale sotva se udržím na lavici. Člun se zmítá místama skoro ve dvoumetrových vlnách, do toho hraje rychlá muzika a já sedím kvůli videu pozpátku a mám pocit, že zbliju celej útes. Po necelé půl hodince jsme na místě. Nic podobného jsem ještě neviděl. Mimo pestrobarevných ryb, rozmanitých korálů jsme viděli i želvy! Cesta zpět, v sedu ve směru jízdy, byla už ok.  Odpoledne relaxujeme v kempu a vydáváme se na cestu. Opouštíme sever a konečně míříme do Kurandy. Nejprve se snažíme najít free camping, ale po hodině hledání jsme rádi, že nachazíme útočiště v campu. Spaní mimo placené kempy, je tu pod pokutou, ale dají se najít free rest area, kde můžete jeden den zakempovat, jsou většinou vybaveny BBQ, WC, sprcha a občas el. zásuvkami. Naštěstí Martina kdesi vylovila stránku s mapou všech free rest area v Austrálii, včetně gps souřadnic, tak máme všechny místa nahraný v gps-ce a bez problémů je vždy najdem.

20.3. – dnešní den je celkem nabytý, tak se snažíme vyrazit na cestu co nejdříve. Začínáme v Kurandě trackem na známé Barron falls, které jsou v období dešťů  opravdu velkolepé. Dále svižně doběhneme do obchůdku z medem, kde na ochutnávce doplňujeme potřebné cukry. Přebíháme ulici a jdeme obdivovat australské motýly do Butterfly sanctuary. Bohužel ty nejhezčí, největší a nejbarevnější se mi nepodařilo vyfotit, protože pořád poletovali mezi náma a ani na chvíli se nezastavili. V poledne máme všechny body splněny a míříme na jih do Athertonu. Po cestě odbočujeme z hlavní silnice a jedeme si odpočinout na kávovou plantáž, kde si vychutnáváme místní kávu. Pěstují tu opravdu dobrou Arabicu. Cesta na plantáž je lemována termitištěm – maj tady tzv. Termit Avenue.  Zastavujeme i u místního farmáře, který vlastní traktory různých značek, historické i novodobé. Taky tu objevujem krom starého John Deera, Forda i náš český Zetor! Je to levný traktor a za ty peníze prej odvede dobrou práci. Po pár km odbočujeme k Mt. Uncle Destilery. Zdarma tu ochutnáváme pálenky z tropického ovoce u zdejšího farmáře. Mě zaujala pálenka z banánů Lady fingers a pak pálenka s příchutí kávy – ta byla úplně nej a po kombinaci tohohle drinku a kávy Arabica z místní plantáže jsem byl pěkně naspeedovanej.  Láhev čehosi ostřejšího si nakonec neodvážíme, ale nakoupíme za velmi výhodnou cenu avokáda a jako bonus dostáváme banány lady fingers gratis. V Athertonu utrácíme další dolary za vstup do Crystal Cave, čehož ani přinejmenším nelitujeme. Jsou ty krystaly z celého světa, včetně největšího krystalu na světě – přes 3 m vysoký, 2.5 tuny těžký Amethyst Geode z Uruguay . Za ČR je tady zkamenělina klů z mamuta. Pár km odtud jedem omrknout největší fíkus – Curtain Fig Tree s 15 metrovýma nadzemníma kořenama. V blízkém okolí se také nachází pár průzračných jezer. Vybíráme si pouze dvě nejzajímavější.  Pak pokračujeme na kraťoučký trek k brčálově zelenému jezeru, které vyplňuje několik desítek metrů hluboký sopečný kráter. Rychle se setmělo a my máme před sebou ještě kus cesty. Zastávka u Mc Donaldu je nevyhnutelná, jelikož je to jedno z mála míst, kde mají zdarma wifinu. Po nekonečném bloudění ve 23:00 nalézáme vysněnou free camping areu! Souřadnice nás navedly cca 5 km od kempu, přímo na zahradu k místnímu Ozákovi. Ten skočil do svého jeepa a dovedl nás ke kempu.Ráno se probudíme u krásného potoka, který jsme večer neměli šanci objevit. Po rychlé snídani a koupání v potoce vyrážíme na Wallaman falls. Cesta vede z velké části vede po highway 1 a ve městě Ingham odbočujeme a na místní komunikaci, po které se volně prohánějí krávy. Pak už asi jen 30 km serpentinami až k vodopádům. Wallaman Falls 268m vysoký a tudíž nejvyšší v celé Austrálii se nám ukázal v plné síle. Dolů pod vodopád vede dokonce i 2 km trek s převýšením 300m, na který se s chutí vydáváme. Po přečtení blogu Jájy K. jsem si sebou vzal i plavky. Osvěžení pod vodopádem bylo v tom vedru odměnou, ale po výšlapu zpět na parkoviště jsem byl stejně zpocenej jak l…a))). Na oběd jsme se pěkně přežrali a s plnými žaludky pokračujeme dále na jih k Townsvillu, kde ještě za světla nacházíme free camping areu. Je to žabokemp. Tolik obrovských žab jsem na jednom místě ještěn neviděl. Večer je pozoruji, jak u světla lampy trpělivě vyčkávají na kolemlétající hmyz a pak chňapnou jazykem.  Tropický cyklon se nám naštěstí vyhnul a počasí je stále dusné s občasnými průtržemi mračen. Tentokrát se probouzíme celkem nevyspalí, jelikož v noci bylo příšerné dusno. Ráno kolem projížčí policie a hledají jakéhosi delikventa, neviděli jsme. Po půl hodině, už se chystáme vyrazit, když v tom se vyřítí ten hledaný chlap z křoví – poznávám ho podle fotky. Piju kávu, jde ke mně s klackem v ruce, docela se mi začínaj svírat půlky, je celej poškrabanej. Chce abychom ho hodili do města, snažim se mu klidně vysvětlit, že nemáme místo a nedat znát, že vím o koho jde. Rychle mizíme dokud je čas.

Nejspíš vlivem cyklonu se počasí rapidně horší a celý den proprší. Nijak nám to nevadí, jelikož den trávíme v mořském akváriu Reef HQ v Townswillu. Opět zde potkáváme Juici cestovatele, s kterými se míjíme den co den už od Port Douglasu. Odpoledne se uchýlíme do knihovny, kde dobíjíme veškeré naše elektronické hračky. Další naše útočiště je v nedalekém Mc Donaldu, kde opět využíváme free wireless. Před soumrakem opouštíme Townsville a jedeme najít free camp. Cesta je znavující díky silnému dešti, tak brzy zastavujeme na luxusní free aree, jejíž vybavení je srovnatelné s placenými campy. Plány na další dny jsou nejisté, jelikož cyklon vážně poškodil turisticky atraktivní oblast Whitsunday, kam máme namířeno zítra.

V poledne přijíždíme do postižené oblasti a zjišťujeme, že zde nás žádné dobrodružství nečeká. Celá oblast je bez proudu a probíhají zde odklízecí práce, jelikož všude jsou popadané stromy a místy poškozené střechy domů. Cesta na Mackay je celkem nudná. Okolo nás jsou zaplavená pole a bez elektřiny to tu je jako v zemi nikoho. Benzínky jsou zavřené a pomalu dostáváme strach, abychom nezůstali někde viset bez šťávy. Naštěstí dojedeme na volnoběh k první funkční pumpě před Mackay. Odpoledne jedeme užít BBQ k moři a poté míříme na nejbližší rest areu, která je přímo u moře. Jelikož dorazíme až za tmy, tak nemáme ponětí, jaký krásný výhled na nás čeká. Tato rest area je pro nás velmi tajuplná. Je zde uzamčená garáž, o které se stále dohadujem k čemu zde může sloužit. Hned ráno je nám vše jasné, když sem přijíždí důchodci a odemykají velká vrata pro veřejnost. Jedná se o obchůdek s použitými věcmi a různé produkty domácí výroby. Hned ochutnáváme veškerý sortiment džemů a másel a po konzultaci vybíráme passionfruit+mango džem. Tady pro změnu zdarma dostáváme 2 passionfruit, které jsou později výborným doplňkem k cheescake. Je tu taky dost kokosových palem, tak doplňujem zásobu ořechů. O snídani se dělíme s pestrobarevnými papoušky rainbow. V Rainforest Habitat v Port Douglasu byla „Breakfast with birds“ asi za 35 AUD, my ji dnes měli for free. Jo a večer jsme ještě nakrmili possuma v malým possumátkem v kapse. 

V deset konečně odrážíme a jedeme směrem na Rockghamton. Po cestě se stavíme v jeskyních Capricon, které nejsou nijak obrovské, ale mají zde nádhernou katedrální jeskyni s výbornou rezonancí. Konají se zde občas koncerty vážné hudby a taky tu probíhají svatby. Průvodkyně zasla všechny světla a pustila nám operu. Operu mám rád stejně asi jako dechovku, ale tady to mělo zvláštní náboj a naopak se mi to hodně líbilo. Reprodukce zvuku je zde prý stejná jako v Sydney Opera House.  Krom toho všecho ještě se svíčkama procházíme kolonií cca 1500 netopýrů a dále procházíme pár desítek metrů úzkou jeskynní štěrbinou kde se na výšku, postaví jen 5-ti leté dítě. Město není pro nás nijak výjimečně zajímavé a tak odpoledne pokračujeme na jih. Pro dnešní noc se uchýlíme na rest areu přímo u řeky, která nám nahrazuje vysněnou sprchu. Večer trávíme s typickým Ozi Johnem. V životě neviděl Čecha, a tak s námi celý večer povídá a popijí víno a věnuje nám svoje svíčky a portské víno. Johnovi je 56 a je už v důchodu a cestuje. Pokud si v Ozilandu platíte penzičko, můžete jít do důchodu v 55 letech, což se vyplatí.

25.3. –v infocentru nám nedoporučili návštěvu národních parků ve vnitrozemí kvůli cyklonu,tudíž  jedeme dále na jih do Bundabergu. Město je proslavené díky australskému rumu, který nese jeho název. Jdeme na exkurzi do místní fabriky, kde jsme svědky celého výrobního procesu. Po závěrečné ochutnávce jsme celkem unaveni a jedeme si na chvíli odpočinout před noční výpravou na želvy. Na exkurzi je zakázáno si cokoliv brát. Vše musí být zamčeno ve skříňkách. Ani foťák nepovolí, že prej je tu malá šance, že díky výparům ve výrobním procesu by mohlo dojít k nějaké reakci s baterií fotoaparátu a továrna by vyletěla do povětří. 3 požáry tu už zažili, tak nechtějí nic podcenit. Dřevo na mega sudy, kde běžný rum leží 2 roky a nasává vůni dřeva se dováží až z USA, kde má firma svoje plantáže bílého dubu a výroba jednoho takového cca 75.000 litrového sudu vyjda na více než 1 mil. CZK a nepoužívají žádné lepidla nebo umělé pojidla, všechny latě jsou do sebe pečlivě zasazeny a přepásány obručema. Téměř veškerou produkci vypijou Ozáci, jen 4 % jdou na export, z toho 3 % na Nový Zéland a o zbylé 1 % se dělí celý svět.  Po setmění přijíždíme do místní rezervace, kde netrpělivě čekáme na líhnutí želv. Po hodině a půl se konečně v doprovodu rangerů vydáváme na pláž s baterkami. Měsíc nám jasně svítí na cestu, tak baterky ani moc nepotřebujeme. Skupina kolem 40 členů je tvořena převážně vřískajícími dětmi, které nedočkavě pobíhají kolem a dělají průvodcům velkou hlavu. Jen co obstoupíme vyznačené místo, tak se po chvilce písek začíná hýbat, jak si malá želvátka prorážejí cestu na svět. Nejprve jsou umístěny do malé ohrádky, abychom si mohli v klidu udělat památné foto, a pak je volně vypouštějí do moře, tím stylem, že několik dobrovolníků s baterkami udělá řadu směrem k moři a rozkročí nohy a želvy mažou za světlem přímo do moře.  

26.3. –ráno se časně probouzíme a již dopoledne nás vítá Hervey Bay, odkud se pořádají výlety na Fraser Island. Jedná se o nevětší písečný ostrov na světě. Neváháme a bookujeme si celodenní výlet na zítra. Pro dnešek se i ubytujeme v campu přímo u moře a blízko rušného centra. Jelikož pomalu nemáme co na sebe, tak využíváme pohostinnosti campu a jedeme vyprat. V klidu poobědváme a poprvé se uchýlíme na pláž, abychom vychutnali australské moře, které je zde neobvykle klidné a současně velmi kalné díky dešťům. Celé odpoledne se sluníme a pak vyrážíme na obhlídku blízkého okolí. Večer trávíme plánováním a já konečně píšu deník z cesty.